Madfaka

V rohu sám
kolem hluk, dým a tancující sál
v rohu sám ten pohled nezvládám
pohled na tři tucty upocených dam
nezvládám představy, ve kterých je osahávám
tisknu upocené hýždě
štiplavý zápach potu nasávám
když šaty každé z nich sundavám
jak ke spánku je k hodině plné slasti
u sebe doma ukládám
ty myšlenky nezvládám
neb vím
že vše je klam

Nezvládám být sám
vzdoruji obavám
že panic jsem a panicem zůstávám
do dob, než přijde pro mě s kosou pán
a s rozčílením promluví ke mně
“panáčku, více využívat jsi měl úd, co byl ti bohem dán.”

“A pak se mě zeptala: nepůjdeš nahoru? A tak jsem řekl, že jo a najednou, a to ti povídám, že vůbec nevím, jak se to stalo, se rozhlížím po jejich dvoupokojáku a zezadu jí přirážím do prdele. Kamaráde, tohle byla šílená jízda. Šílená!”

Sedíme v hospodě, popíjíme asi tak páté pivo a já jsem odsouzený k tomu, abych poslouchal historky tohohle psychopata, který snad nikdy nic nezažil, ale pořád má co vyprávět. Má vůbec tušení, že jsem mu tuhle záležitost vyprávěl asi před měsícem při podobném vysedávání u piva? Možná, ale to, že se mi to stalo s jeho přítelkyní asi sotva ví. Předpokládám, že by se mnou pak na pivo nešel. To přátelé většinou dělají - že s vámi nejdou na pivo, když jim šukáte starou.

V tom se ke mě nakloní, chytne mě za rameno a tiše zašeptá: “moje přítelkyně asi s někým udržuje vztah.” Klišé jak z amerického filmu, myslím si, chytnu mu ruku a soucitně kývnu hlavou. Ve filmech jsem to viděl snad tisíckrát a vždy to fungovalo. Tohle však nebyl film, ale stejně to fungovalo. Díkybohu - zde moje představivost, alespoň co se podobných záležitostí týče, končí a při představě, že by to nezafungovalo, mě naplňuje panika. Co kdyby chtěl ke mně domů a celý večer mi brečel na rameno, jak se v některých filmech stává?

“Jak jsi to prosím tě poznal?” Ptám se té neforemné hromádky neštěstí. “Já ti ani nevím, prostě mám takový pocit, ” povídá mi. A vtom mi v hlavě bleskne: “co třeba zápach kouře ve vašem bytě, když jste oba dva nekuřáci? A nebo prkýnko na hajzlu, které jsem nechal zdvižené, když jsme s tvou starou odcházeli do práce po prosouložené noci a ty ses měl vrátit z noční?” Místo svých představ mu odvětím něco, po čem jeho mysl zvráceně touží. “Třeba to vůbec není tak, jak to vypadá.” Nadechnu se a dodám: “vždyť víš, že tě miluje.”

Po této větě se zvednu z barové židle a odcházím se slovy “musím se jít vychcat.” Ve skutečnosti se mi chce spíše zvracet. Ale nerad bych někoho mystifikoval. Není to kvůli tomu, že bych si připadal kvůli šoustání jeho přítelkyně nějak špatně, nebo chcete-li zvráceně. Těší mě lidské utrpení a na světě snad neexistuje věc, kterou bych mohl považovat za relevantní překážku zabraňující mi v těžení této slasti všech slastí z mého okolí.

Už od mala si dělám “přátele,” kterým pak podle propracovaných scénářů nenápadně našeptávám a ovlivňuji je. Připadám si jako proradný pirát, který světlem z petrolejové lampy navádí obchodní lodě na útesy a po jejich ztroskotání je nemilosrdně drancuje. Jsem pirát, který místo marnivého bohatství drancuje lidské city a zaplňuje své okolí záští. 

Ale abych nezapomněl, teď je mi vážně zle a musím se jít vyzvracet. Rád bych doplnil seznam věcí, které za mou mírnou žaludeční bouři rozhodně nemůžou. Nemůže za to ani pivo, cigára a už vůbec za to nemůže tato nanejvýš smutná situace mého přítele, jemuž se už dlouhou dobu skládá život jako domeček z karet a nikdy mu nedošlo, která událost v jeho životě toto perpetum mobile průserů spustila (seznámení s mou osobou, samozřejmě). Nedělá se mi špatně z globálního oteplování a ani příliš neprožívám politiku, takže ani volba prezidenta či současný prezident mi rozhodně nezpůsobí pár chvil plných chrochtání a dávení nad lesklým porcelánem.

Dělá se mi špatně z lidského štěstí a ze všech emocí, které mohou tohoto parazita potřebného asi jako slepé střevo nakrmit a vecpat lidem do tváří úsměv.  Použil jsem slovo “milovat” a popravdě asi neznám nechutnější termín, protože takhle zle mi už opravdu dlouho nebylo. Ale to slovo se tam hodilo. Sakra moc. Musel jsem ho trochu uklidnit, abych mohl zítra na místě, kterému říká domov, zanechat opět pár důkazů a trochu ho zneklidnit. No a na při příštím sezení ho zase trochu uklidním a …. a tak dále a tak dále.

Zvedám prkýnko, nakláním se nad mísu a do útrob kanalizace posílám celou večeři a zdroj draze vykoupeného stavu mírné opilosti. Koktejl hrající všemi barvami zakápnu trochou moči, zapínám si poklopec a odcházím zpět do lokálu. Musím dnešní sezení ukončit. Začínám být opilí a nemůžu si dovolit, abych znejistěl a byl někým biť na jednu vteřinu sesazen z postu pána konverzace. Přicházím ke stolu a namísto zhrzeného zoufalce, kterého jsem tady nechal před odchodem, sedí vedle mého místa usměvavý muž s výrazem podobnému někomu, kdo zrovna vyhrál jackpot na všech forbesech v herně. “Kamaráde, máš úplnou pravdu! Ona mě miluje! Nikdy by mě nepodvedla,” křičí na mě můj “přítel” a s rozpřaženým náručím se ke mně rozebíhá, aby mě objal. Napřaženou rukou se vztyčenou dlaní jeho snažení zastavím se slovy “od toho tu jsem - abych ti poradil. To je samozřejmost. Nemusíš mi nijak děkovat.” Snažím se, aby slovo “nijak” obzvláště vyniklo. Jestli dnes na něco nemám chuť - s největší pravděpodobností to bude právě objímání se s chlapem. Upřímně, existuje něco ještě víc gay?

Když konečně pochopí, že jsem jakože jeho kamarád a rád mu radím - sklopí ruce k tělu a stále s tím jeho přešťastným výrazem říká: “půjdu domu, nezlob se na mě. Musím vidět svou přítelkyni. Jak jsme se tu o ní bavili … najednou se mi po ní nějak stýská.” “Tak to je super,” říkám si a pomyslně si mnu ruce. Problém s ukončením sezení se vyřešil sám. Teď už jenom zbývá, abych z toho vytěžil ještě alespoň malý kousíček potěšení pro sebe. “Tak dobře, jdi domů za svou přítelkyní a užijte si večer. Sice je mi líto, že odcházíš a ani jsme si nestihli pořádně popovídat, ale úplně tě chápu.” Zamračím se a dodám: “Chápu, že jsou důležitější věci, než staří známí.”

Tohle byla přesně mířená střela. Z tváře mu zmizel blažený úsměv a na povrch vypluly drobné znaky provinilosti. Opravdu trefa do černého. Zmizí, ale až do doby, než usne, bude přemýšlet, jestli neudělal chybu, když při výběru mezi mnou a jeho přítelkyní upřednostnil právě ji. 

Kouká na mě ještě pár okamžiků, ale nakonec skoro dosprintuje k věšáku, kde má bundu, strhne jí a v poklusu se vrátí k mé barové židli. “Promiň kamaráde. Strašně rád bych zůstal, ale prostě si nemůžu pomoci. Bože, já jí tak strašně miluji!” Při posledních slovech už odbíhá pryč z baru a za ním se nese dlouhá ozvěna “Milujiiiiii.” 

Tak to byl pěkně nechutný závěr dnešní epizody s tímhle zoufalcem. Nicméně výsledek snažení je více než uspokojivý. On doběhne domu, ta děvka se mu vrhne kolem krku ( má výčitky svědomí - proč asi? ) a zašoustají si, jako kdyby měl ráno nastat konec světa. A zítra přijde čas na další dějství. Čas na další dějství z příběhu, který jsem tomuto mladému páru napsal.

Mistrovský kousek z pera mistra novodobé tragedie.

Pokračování příště

Ale to už je další den
venku zpívá pták, jaro na okna klepe
nový den přede mnou a já opíjím se ránem
stihnu však jen jednu sklenku
než drsně osouložen jsem ďáblem
s kterým obcuji už pět let
pět let - to je pro někoho správný čas na útěk
sbalit se, na papír sepsat pár vět
a pak jako na větru pírko
do dáli uletět
do dáli, kde svobodou voní svět

Nemám však v plánu
do smrti se krčit, plížit se a zdrhat
utíkat okny, sňatkům se vyhýbat
ženám lhát a fackám uhýbat
jestli mám nějaký sen
tedy něco, co chci do konce života dělat
mám pro vás tři slova
a to sice
mrdat, mrdat a mrdat
a ještě čtvrté:
jebat!

A kvůli tomu nemusím utíkat

Apokalypsa. Všude po kuchyni se válí zbytky jídla, šlupky od brambor, na zemi vedle ledničky se labužnicky rozvaluje velká mléčná skvrna. “Máma, hamu papů, ” ozývá se z úst “baby lucifera”. Ten shora z malé dětské židličky zvráceně sleduje svůj ranní výtvor a silikonovou lžičkou vypouští na světle zelené podlahové dlaždičky další démony.

Rodič se vrací k židličce a bere svému prvorozenému synovi lžičku, aby mohl pokračovat v krmení. Od sporáku se ozývá hlučné prskání, když začne vroucí voda z hrnce vařících se brambor stékat do plynového hořáku. Dítě na tento nanejvýš zvláštní výjev reaguje pláčem. Kuchyní se nese opar připáleného masa a zoufalství - pět metrů vedle šramotí klíče v zámku a do domácnosti přichází hlava rodiny. “Už jsem doma! Doufám, že máš uvařeno. Za dvacet minut musím být zpátky ve firmě. Máme strašně moc práce.”

Bum.

A na tohle člověk sotva pomyslí, když si stahuje kalhoty a těší se na hřejivou explozi orgasmu na každém milimetru těla. Alespoň náznakem to tušit - bylo by všechno. Byly by kondomy, byl by postinor, byla by antikoncpece a byla by přerušovaná soulož. Na druhou stranu - vědět tenkrát to, co dnes: možná by raději nebylo nic, tedy - nebyl by sex.

A navrch k tomu všemu, když už se bavíme o hypotetických událostech a kdyby - kdo má tušit, že se sápe na nestvůru trpící kariérismem, která si z partnera po svatbě udělá onuci a otroka. Zkurvená emancipace. Sedím u linky, očima hypnotizuju toho malého satana a přemýšlím o smrti. Jsem jen zasraná domácí puťka. Muž v domácnosti.

Ve změti lidských těl jsem uviděl nádhernou postavu. Ačkoliv jsem snad stokrát na veřejnosti prohlásil, že hezkých chlap je lepší nežli hnusná ženská - tato postava patřila ženě a během okamžiku mě ty všechny její proporce rozparádily tak, že mi tlak málem otevřel poklopec. Krom toho se jí podařilo rozparádit i moje myšlenky - vlivem zvýšené mozkové aktivity se mi snad i kouřilo z hlavy.

Představil jsem si všechny ty báječné věci, které bychom spolu mohli podniknout. Zahleděl jsem se do budoucnosti a hned mi to bylo jasné - rázem jsem jí uviděl v nádherných svatebních šatech. Stál jsem tam a ona ke mně pomalu přicházela úzkou uličkou, ze které na mě koukalo snad tisíc očí zářících všemi známými barvami. 

Lusk.

Zahleděl jsem se dál. Uviděl jsem jí ve vypasovaných kalhotách postávající u kuchyňské linky, když připravovala dětem svačiny. Plácl jsem jí po zadku a ukradl jí namazanou housku, co si měl původně syn odnést do školy. Smála se, utíkala za mnou a snažila se toho zloděje chytit.

Skáču ještě o kus dál a prohlížím si její nádherné modré oči zalité slzami, když na mě bezdůvodně křičí potom, co jsem jí oznámil, že jsem možná domu přinesl kapavku. A najednou sedím se skloněnou hlavou, pláču a třesu se. Pozoruji své stářím seschlé dlaně složené v klíně a v koutku oka pomalu sestupuje rakev zaplavená květinami a věnci. Obřadní, pohřební, síň. 

To už jsem skočil moc daleko. Byl čas přestat snít. A tak jsem se rozhodl, že jí oslovím. 

“Slečno, mohu s vámi prohodit pár slov?”

Zeptal jsem se a z jejích úst vylétlo snad to nejjedovatější “cóóóó???,” co jsem v životě slyšel. 

A všechno bylo v hajzlu. Všechno bylo v hajzlu, když otevřela hubu.

Tak tý kapavku domu nepřinesu.

Konečky prstů chtěl bych hladit
tvé tváře jemné jako plyš
to však jen než usneš
pak s dravostí zvířete
vrhnu se na tvůj klitoris
a pak budeme se množit
jako hmyz
a to vše, když nic necítíš
když spíš
a o svém princi sníš

Balík cigár, flašku kořky
silný důraz na předložky
obzvláště na předložky
pod tvé nožky
když stáčíš jazyk u předkožky
a vlasy trhat tam a sem
kde teď v mé mysli jsem?
to je přeci krásný den
můj sen

Rozhodl jsem se, že svou novou volební kampaň přenechám mimozemské reklamní agentuře. Se svou vesmírnou lodí přistáli u mě na zahradě, půl dne jsme klábosily o možných alternativách a pak mě to napadlo. “Pánové, udělejte mi takovou reklamu, která bude mít opravdu blízko k lidem.”

Podali jsme si ruce, oni se mi uklonily a já už v tu chvíli nemohl vydržet nedočkavostí.

Za týden mi dorazil email z druhé strany známého vesmíru. “Paráda,” zvolal jsem. Dorazila moje objednávka. Otevřel jsem asi 10 ‘megový’ soubor, ale z obrázku se na mě smál jen komiks plný pupkatých štamgastů sedících za stoly obloženými půllitry zlatavého moku. Co víc - všechny bubliny s textem doslova překypovaly dementním,dementním a dementním humorem o prdech, alkoholu a prostitutkách. A samozřejmě ani nechyběla pořádná dávka hrubek.

A tak jsem jim hned odepsal: “pánové, já jsem si u Vás ale objednal reklamu, která bude mít blízko k lidem. Nechtěl jsem nějaký dementní komiks s dementním humorem.” A na to mi vzápětí odpověděli. “Ale pane, Váš druh JE dementní. Dokonale jsme splnili vaše zadání - reklama, která má blízko k vašim lidem. Co chcete víc?”

No popravdě - když jsem tuhle historku vyprávěl chlapům v hospodě - mým voličům - mohli se posrat smíchy. A taky že jo - ožralej Jarda si prdnul a pak se posral. No to byla legrace. Na jejich drzost jsem však nezapomněl. Prej dementní druh …..

Do světa
plného božího světla
vlastně ne - jen světla operačních sálů
do bílého šálu
tě matka s výkřiky z plných plic
předhodila jako jídlo do útrob popelnic
a co ty s tím?
vůbec nic
protože až ti bude víc
budeš šoustat, mdat
z nosu kapat ti bude hic
aby v tom světle operačních sálů
přivítaly krále králů
co ovládne ti život
co nenávidět tě bude
k stáru

Všude kolem mě světla, od úst mi stoupá chlad a celý svět se v barevné spirále točí směrem k zemi. Do uší mi doléhají tlumené hlasy, pískání kol a šramot zmuchlaných plechů.   

“Tak to je asi konec, kámo.” Kouká na mě vousáč a zachrastí klíči, když se drbe na zadku. “No, že jsem to tomu řidiči teda nandal, co?” Ztišil jsem se. “Když on mi svítil do očí. Chtěl jsem ..” Přerušil mě a dokončil větu za mě. “.. ho jen zastavit a vysvětlit mu to.”  

“Srát na něj,” nějak mi vyklouzlo, když mě zachvátila lítost ze zmaření mého mladého života. “Jo, vyser se na něj! A pěkně ze shora.” Podal mi chlupatou dlaň a představil se: “jsem svatý Petr, příteli.”  

Znovu zachrastil klíči, teď si s nimi ale nepodrbal zadek, ten nejdelší z nich strčil do zámku a se slovy “vítej v nebi” mě vpustil dovnitř. Očekával jsem sněhobílou pláň s anděly a tak. Vlastně ani nevím, co přesně jsem očekával. Snad že uvidím Boha? Namísto dětských představ o nebíčku mě čekal poněkud všední výjev uklizené budovy s dlouhou chodbou přede mnou. Se světlem na konci, samozřejmě. A tak jsem se vydal na cestu.  

Po pár krocích jsem si ale všiml obrovského rozcestníku u stropu. Hned co jsem k němu zvedl zrak - najednou se na obou stranách objevily nové chodby. Na ceduli stálo: po pravé ruce Ráj heterosexuality, dopředu Ráj homosexuality a poslední směr, po levé ruce, byl uveden slovy “Božská sodomie.” Takže všechny ty kecy o dlouhém tunelu a světlu na konci v sobě mají trochu pravdy. Jenomže nikdo z těhle klinicky mrtvých lidí se nikdy nepochlubil, že to má něco společného s jejich potlačenou homosexualitou. A přitom je ta symbolika dlouhého tunelu přímo do očí bijící. “Jejich problém,” zamumlal jsem si a rázně jsem zatočil do levé chodby. Za celou dobu mého krátkého života jsem vyzkoušel maximálně nudnou misionářskou polohu, párkrát zezadu a zbytek času jsem si ho honil sám. Chtěl jsem něco nového. Ale ve skrytu duše jsem doufal, že se zde vyhnu homosexuálním zážitkům, když buzny mají vlastní nebe. A to jsem se měl za pár okamžiků dozvědět. Stála přede mnou masivní dřevěná brána rozměry o trochu menší, než ta vstupní, s nádhernou mosaznou klikou. Natáhl jsem ruku, abych si otevřel, ale těsně než jsem na ní sáhl - dveře se rozrazili a zevnitř na měl vykoukla plešatá hlava.  

Read more